VIII. EVROPSKÝ KONTEXT

Znečištění ovzduší ve velkých průmyslových oblastech patří mezi vážné environmentální problémy Evropy přibližně od poloviny minulého století. Známé epizody tzv. „londýnského smogu“ přiměly nejen Británii, ale i další západoevropské země k postupnému přijímání národních zákonů k omezení znečišťování ovzduší.

V 60. letech začalo být zřejmé, že problém lze vyřešit pouze na základě mezinárodní spolupráce. Ze studií v rámci programu zkoumajícího dálkový přenos znečištění ovzduší, který probíhal v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v letech 1971 až 1977 vyplynulo, že k okyselování řek a jezer ve Skandinávii dochází v důsledku kyselých dešťů, jež jsou způsobeny znečišťujícími látkami uvolňovanými do ovzduší v kontinentální Evropě. Byl proto přijat první mezinárodní právně závazný dokument, jehož účelem bylo řešit na široké regionální úrovni problémy spojené se znečišťováním ovzduší, a sice Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (CLRTAP), kterou v roce 1979 přijala Evropská hospodářská komise OSN.

Díky opatřením jak v rámci CLRTAP, tak zejména později v rámci direktiv EU, se kvalita ovzduší v Evropě během posledních desetiletí podstatně zlepšila. Podařilo se snížit emise mnoha znečišťujících látek, nicméně znečištění způsobené suspendovanými částicemi a ozonem stále představuje závažná rizika. Značná část evropské populace a ekosystémů je stále vystavena koncentracím škodlivin vyšším, než jsou legislativně stanovené limity a doporučené hodnoty Světové zdravotnické organizace.

Přes uvedená zlepšení patří znečištění ovzduší k nejrizikovějším environmentálním faktorům způsobujícím předčasná úmrtí, zvyšujícím výskyt širokého spektra nemocí, poškozujícím vegetaci a ekosystémy a vede i ke ztrátě biologické rozmanitosti v Evropě. To vše též znamená značné ekonomické ztráty. Další zlepšení vyžaduje opatření a spolupráci na globální, kontinentální, národní a místní úrovni, a to ve většině hospodářských odvětví a se zapojením veřejnosti. Opatření musí zahrnovat technologický rozvoj, strukturální změny včetně optimalizace infrastruktury a územního plánování a změny chování. Ochrana přírodního kapitálu, podpory hospodářské prosperity, lidského blahobytu a sociálního rozvoje jsou součástí vize Evropské unie 2050, která je stanovena 7. akčním programem EU pro životní prostředí (EU 2013). Emise hlavních znečišťujících látek vypouštěných do venkovního ovzduší v Evropě od roku 1990 poklesly. Nicméně ke snížení nedošlo dostatečně ve všech sektorech a emise některých znečišťujících látek se dokonce zvýšily. Např. nedošlo k dostatečnému snížení emisí NO_x z mobilních zdrojů, a proto nejsou v mnoha městech dodrženy imisní limity V posledním desetiletí v EU rovněž vzrostly emise PM_2,5 a benzo[a]pyrenu, pocházející z nedokonalého spalování uhlí a biomasy v domácnostech, v soukromých i veřejných budovách. Tyto zdroje se nyní v EU nejvíce podílejí na emisích částic a benzo[a]pyrenu (obr. VIII.1).

Dlouhodobý monitoring kvality ovzduší v Evropě je na vysoké úrovni a hustotou sítě patří spolu se Severní Amerikou k nejlépe pokrytým kontinentům. Národní monitorovací sítě kvality ovzduší jsou v jednotlivých státech provozovány v souladu s předpisy EU, nicméně praktické zajištění je v jednotlivých státech odlišné. Někde jsou řízeny centrálně agenturami pro životní prostřední nebo meteorologickými ústavy, jinde regionálními úřady. Vedle národních sítí jsou dlouhodobě realizovány panevropské projekty, mezi jejichž hlavní cíle patří detekování dlouhodobých trendů kvality ovzduší v celoevropském kontextu. Jedná se o programy realizované pod CLRTAP (EMEP a skupina pro hodnocení dopadů dálkového přenosu škodlivin přes hranice států), WMO GAW a v rámci evropských výzkumných infrastruktur (ACTRIS, ICOS). Z hlediska poškozování lidského zdraví v Evropě je nejproblematičtější úroveň koncentrací částic (PM), přízemního ozonu (O₃), oxidu dusičitého (NO₂) a karcinogenního benzo[a]pyrenu. Závažné zdravotní problémy způsobuje znečištěné ovzduší zejména obyvatelům měst a obcí. Poškozování ekosystémů způsobuje nejrozsáhleji O₃, amoniak (NH3) a oxidy dusíku (NO_x).

• Odhaduje se, že v členských státech EU bylo v tříletém období 2012–2014 vystaveno 16–21 % městských obyvatel nadlimitním 24hodinovým koncentracím PM₁₀, 8–12 % nadlimitním ročním koncentracím PM_2,5, 20–24 % nadlimitním ročním koncentracím benzo[a]pyrenu, 8–17 % koncentracím O₃ vyšším než cílová hodnota a 7–9 % nadlimitním ročním koncentracím NO₂.
• Odhad procenta populace vystavené koncentracím vyšším, než jsou doporučené hodnoty WHO, byl ještě vyšší, a to např. 85–91 % pro PM_2,5, 88–91 % pro benzo[a]pyren, 94–98 % pro O₃ a dokonce 35–49 % pro SO₂.
• Odhady zdravotních dopadů vlivu znečištěného ovzduší ukazují, že dlouhodobá expozice jemným částicím (PM_2,5) přispěla v Evropě v roce 2013 k cca 467 tis. předčasných úmrtí, dlouhodobá expozice koncentracím NO₂ k 71 tis. a krátkodobá expozice koncentrací O₃ přibližně k 17 tis. předčasných úmrtí (EEA 2016).
• Nadlimitními koncentracemi suspendovaných částic a benzo[a]pyrenu jsou nejvíce zatíženi obyvatelé střední a východní Evropy včetně Balkánského poloostrova, k plošně nejvíce znečištěným oblastem patří rovněž Pádská nížina v severní Itálii (obr. VIII.2, obr. VIII.3).
• Limitní koncentrace NO₂ jsou překračovány zejména v lokalitách ovlivněných dopravou VIII.4). Výskyt nadlimitních koncentrací lze předpokládat i ve státech, které výše zmíněné škodliviny sledují pouze na omezeném počtu lokalit nebo je nesledují vůbec, resp. tyto údaje EEA nepředávají.
• K primárním škodlivinám, které pocházejí z místních a oblastních zdrojů emisí, se přidává znečištění ovzduší sekundárním aerosolem (viz kap. IV.1.4) a ozonem. Koncentrace ozonu vzhledem k mechanismu jeho vzniku (viz kap. IV.4.3) narůstají od nízkých hodnot v severní Evropě až po nejvyšší koncentrace zejména ve státech kolem Středozemního moře (obr. VIII.5).

Úroveň znečištění ovzduší se v různých částech ČR velmi výrazně liší. Na jedné straně jsou oblasti velmi málo znečištěné, ve kterých je kvalita ovzduší obdobná jako v čistých souvisle obydlených regionech Evropy a koncentrace škodlivin ani zdaleka nedosahují imisních limitů. Data z českých pozaďových stanic programu EMEP jsou srovnatelná s koncentracemi naměřenými na podobně lokalizovaných středoevropských stanicích. Na straně druhé aglomerace O/K/F-M patří společně s přilehlou oblastí Polské republiky k nejvíce znečištěným evropským regionům, a to jak z hlediska rozlohy, tak dosahovaných koncentrací (kap. IV.). Přenos škodlivin mezi ČR a sousedícími státy je nejintenzivnější právě v oblasti Slezska (podrobněji viz kap. V.3 a Blažek et al. 2013). Znečištěný vzduch samozřejmě proudí přes státní hranici i v jiných oblastech, ale vzájemné přeshraniční působení je mnohem menší, přičemž většinou není dostupná jeho kvantifikace ani odhad pravděpodobného vlivu. Kromě oblasti Slezska je podíl různých zdrojů na úrovni znečištění ovzduší podrobněji popsán pouze v česko-slovenském příhraničí Moravskoslezského a Žilinského kraje (VŠB-TU Ostrava 2014). Dálkový přenos znečišťujících látek v rámci celého kontinentu i mimo něj je řešen Konvencí LRTAP (Convention on Long- range Transboundary Air Pollution) v rámci programu EMEP (The European Monitoring and Evaluation Programme; EMEP 2016a). Program byl založen v roce 1977 a jedním z jeho hlavních cílů je sledování dlouhodobých trendů kvality ovzduší v regionálním měřítku, a to na základě měření na vybraných pozaďových lokalitách. Aktuální informace přináší souhrnná zpráva, která hodnotí trendy základních škodlivin v kontextu konvence CLRTAP 1990 (EEA 2015; EMEP 2016b; Mass, Grennfelt 2016).

Kromě stavu znečištění ovzduší v daném roce jsou vyhodnocovány i dlouhodobé trendy. Uvádíme zde jak trendy emisí a koncentrací naměřených na venkovských stanicích EMEP pro základní škodliviny v kontextu konvence CLRTAP po roce 1990 (EMEP 2016b), tak trendy koncentrací naměřených na městských a předměstských stanicích v letech 2000–2014 (EEA 2016). Zásadní výstupy jsou tyto:

• Emise sloučenin síry v Evropě po roce 1990 dramaticky poklesly, což se projevilo snížením koncentrací SO₂ v ovzduší o 95 %.
• Emise sloučenin dusíku (NO_x a NH3) ve sledovaném období rovněž poklesly, ale zdaleka ne v takovém měřítku jako u sloučenin síry. Nicméně i tak se redukce emisí projevila na poklesu koncentrací sloučenin dusíku v ovzduší. Řada oblastí včetně střední Evropy ale nevykazuje žádný trend. Na městských a předměstských pozaďových stanicích byl v letech 2000–2014 detekován klesající trend -0,46 μg.m^-3 za rok, na dopravních stanicích dokonce -0,62 μg.m^-3 za rok.
• V případě PM₁₀ a PM_2,5 jsou pro hodnocení trendů k dispozici pouze data po roce 2000. V období 2002–2012 byl registrován pokles průměrných ročních koncentrací na venkovských stanicích EMEP o 26 % u PM₁₀ a o 34 % u PM_2,5. Na městských a předměstských pozaďových stanicích byl v letech 2000–2014 detekován klesající trend -0,64 μg.m^-3 za rok u PM₁₀ a -0,34 μg.m^-3 za rok u PM_2,5, na dopravních stanicích dokonce -0,90 μg.m^-3 za rok u PM₁₀ a -0,45 μg.m^-3 za rok u PM_2,5.
• Evropské emise prekurzorů ozonu (NO_x a VOC) po roce 1990 výrazně poklesly, tento trend byl reflektován i ve výrazném poklesu koncentrací NO₂ a VOC v ovzduší. Průměrné roční koncentrace přízemního ozonu na venkovských stanicích EMEP vykazovaly v 90. letech minulého století statisticky nevýznamně vzestupný trend, který byl vystřídán poklesem po roce 2000 (během celého období po roce 1990 přitom registrujeme statisticky významný sestupný trend počtu epizod, v nichž koncentrace ozonu překračují imisní limit, a to o 41 % v 90. letech a o 60 % po roce 2000). Podobný vývoj je charakteristický i pro letní epizody vysokých koncentrací ozonu. Mezi jednotlivými částmi teritoria EMEP jsou však patrné regionální rozdíly. Středoevropská oblast je charakterizována kontinuálním poklesem po celé sledované období. Po roce 2002 všechny stanice EMEP vykazují sestupný trend koncentrací jak z pohledu ročních průměrů, tak letních maxim i počtu překročení limitů EU. Z toho se u 30–50 % stanic jedná o statisticky významný trend. Na městských a předměstských pozaďových stanicích byl v letech 2000–2014 detekován klesající trend -0,68 μg.m^-3 za rok, zatímco na dopravních stanicích slabý rostoucí trend 0,05 μg.m^-3 za rok. V obou případech je trend hodnocen pro 93,2 percentil denních osmihodinových maxim.
• Emise olova v zemích EU po roce 1990 poklesly o 80 %, kadmia o 60 % a rtuti o 35 %, zatímco v zemích EECCA (Východní Evropa, Kavkaz a Střední Asie) byly odpovídající hodnoty poklesu o 76 %, 49 % resp. 10 %. Pokles byl markantní zejména v 90. letech minulého století. Klesající trend koncentrací olova a kadmia v ovzduší a srážkách je důsledkem vývoje emisí v Evropě, zatímco u rtuti je patrný vliv emisí ze zdrojů mimo doménu EMEP. Inkrement hemisférického přenosu je zde mnohem výraznější než u jiných polutantů.
• U POP došlo k nejvýraznějšímu poklesu u HCB (90 %), naopak emise BaP klesly jen o 30 % a v posledních letech je dokonce registrován mírný nárůst. Pro koncentrace BaP naměřené v letech 2007–2014 na stanicích bez rozlišení typu byl detekován klesající trend -0,033 ng.m^-3 za rok.

 

Obr. VIII.1 Vývoj koncentrací PM₁₀, O₃ a NO₂ přepočtených podle počtu obyvatel ve městech ve 28 členských státech Evropské unie, 2004–2015

Obr. VIII.2 Průměrné roční koncentrace PM_2,5 v Evropě, 2014

Obr. VIII.3 Průměrné roční koncentrace benzo[a]pyrenu v Evropě, 2013

Obr. VIII.4 Průměrné roční koncentrace NO₂ v Evropě, 2014

Obr. VIII.5 Pole 93,2 percentilu denních maximálních 8hodinových koncentrací O₃ v Evropě, 2014